Ukázka z knihy

Chorvatský poloostrov, který se nachází v jižní Dalmácii 55 km severně od světoznámého Dubrovníku, je druhým největším jadranským poloostrovem po Istrii. Poloostrov je ze severu ohraničen zátokou řeky Neretvy, na východě Malostonským zálivem a na jihu Mljetským kanálem. Je dlouhý 65 km a plošná rozloha je 348 km².

V daleké minulosti byl Pelješac s největší pravděpodobností ostrovem a jeho spojení s pevninou došlo sedimentací mořského písku v oblasti tzv. Stonské Prevlaky. Reliéf poloostrova je skalnatého rázu s úrodnými údolími. Nejvyšší horou je Sv. Ilja tyčící se nad městem Orebič do výšky 961 m nad mořem.

Podnebí je mírné středomořské s typickým deštivým zimním obdobím a suchými horkými léty. Podnebí výrazně ovlivňují typické větry s názvy Bura a Jugo. Průměrná teplota v lednu je 7 °C a v červenci 26 °C. Průměrný roční sluneční svit je 2589 hodin.

Na poloostrově trvale žije cca 9000 obyvatel a spadá do Dubrovnicko-neretvanské županje. Za místní centra lze označit města Ston, Orebič, Trpanj a Janjina. Pelješac není zatížen průmyslovou výrobou, obživou obyvatelstva je tradiční zpracování oliv a vína, po staletí rybolov a v současnosti je významným odvětvím rozvíjející se turistika.

Poloostrov Pelješac byl historicky součástí republiky Dubrovnik, která byla aristokratickou městskou republikou od 14. století do roku 1808. Republika postupně vystřídala vazalský poměr k Byzanci, Benátské republice, Uhersku, Habsburské monarchii, Osmanské říši a stala se významnou námořní městskou republikou konkurující Benátské republice. K jejímu zániku došlo 31. ledna 1808, kdy ji zrušil francouzský maršál Auguste Marmont, velící francouzským jednotkám, které území republiky okupovali od r. 1806.